| Po | Ut | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 01 | 02 | 03 | 04 | 05 | 06 | 07 |
| 08 | 09 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 |
| 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 |
| 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 |
| 29 | 30 | 31 | 01 | 02 | 03 | 04 |
Pro minime :: Autor: Laura
Pro minime, se slovíčky: lesk, břitva, smutek.
SLIBY SE MAJÍ PLNIT
Vzpomínky už blednou a ztrácí lesk. Hlas, kdysi tak důvěrně známý, už si vybavuješ jen matně. Tvář, která se ti zjevovala každou noc ve snech, už nemá ty ostré rysy, jako socha přikrytá lehkým, průsvitným saténem.
Smutek, který jsi cítil, když odešel, je také pryč. Tehdy to bolelo. Jako kdybys přišel o část těla. Nekompromisní zásah imaginární břitvou.
Nekrvácel jsi, nepřišel jsi o ruku a žádná nová jizva také nepřibyla…úder byl mířen na srdce s neomylnou přesností.
Bylo to rychlé, ale bolelo to…nesnesitelně.
Jeho poslední slova zněla Vrátím se…a ty jsi mu tehdy věřil. Chtěl jsi věřit, za každou cenu. Věřit bylo jednodušší, než přijmout krutou realitu. Víra byla to jediné, co ti po něm zbylo. Díky ní jsi mohl jít dál. Byla to jediné, s čím jsi večer usínal a ráno se probouzel.
Víra v mlhavou budoucnost, víra v neuchopitelné štěstí někde v dálce.
A s každým dalším ránem, s každým dalším úplňkem se ta slova vzdalovala. Každé další léto se z nich stávala víc a víc jen ozvěna…až jednou zůstalo jen ticho.
Uplynula spousta času...vteřiny, dny, roky…budoucnost se nenávratně stává přítomností a dnešek je už pomalu minulostí, ale sliby, jako byl ten, se nezapomínají.
Slib, jaký jsi dostal ty, se nikdy nepromlčí.
A tak maličká, naivní a nedospělá část tebe pořád doufá…pořád věří.
Věří, že se vrátí, že dostojí svým slovům a vrátí se. Vrátí se k tobě.
Sliby se mají přece plnit…nebo ne?